Arteriální hypertenze (AHY) je chorobný stav, kdy je navýšen tlak krve (TK) v tepnách systémového oběhu. Trvale zvýšené hodnoty krevního tlaku nejen zatěžují srdce, ale vedou k postižení dalších orgánů, mimo jiné postižení cévní stěny s akcelerací rozvoje aterosklerózy, postižení ledvin až do obrazu proteinurie a renálního selhání, rozvoj cévní mozkové příhody včetně nitrolebního krvácení a postižení sítnice. Jedná se o nejběžnější kardiovaskulární onemocnění, u středního a vyššího věku postihuje řádově polovinu populace. Hodnota krevního tlaku je dána stažlivostí levé srdeční komory (LK), která pumpuje okysličenou krev do celého těla, částečně i frekvencí kontrakce LK, objemem cirkulující krve a rezistencí cévní stěny. Rezistence závisí na elasticitě cévní stěny a diametru cévy. Krevní tlak je dynamická hodnota měnící se s polohou, fyzickou i psychickou aktivitou, emočním stresem, mění se v průběhu dne, klasicky klesá ve spánku v noci. U zdravých jedinců je hodnota TK kontrolována autonomním nervovým systémem a regulována celou řadou působků produkovaných zejména nadledvinami a endotelem cévní stěny. Tyto působky ovlivňují buď přímo cévní rezistenci nebo zasahují do minerálového a vodního hospodářství organismu (retence sodíku ledvinami spolu s tekutinami a tím vzestupu cirkulujícího objemu tekutin se vzestupem TK). Nerovnováha v produkci těchto látek vede často k rozvoji arteriální hypertenze.
Tlak krve v tepenném řečišti pulzuje – nejvyšší je při stahu srdečních komor (systolický tlak) a nejnižší na konci srdečního cyklu těsně před dalším stahem (diastolický tlak). Hodnoty jsou měřeny v milimetrech rtuťového sloupce (mmHg). Při zápisu jako první udáváme hodnotu systolického tlaku, druhá zaznamenaná hodnota je diastolický tlak. Klasifikace hodnot TK:
- Optimální TK: hodnoty systolického < 120 mmHg a diastolického < 80 mmHg
- Normální TK: hodnoty systolického < 130 mmHg a diastolického < 85 mmHg
- Vyšší normální: hodnoty systolického 130-139 mmHg a diastolického 85-89 mmHg
- Arteriální hypertenze mírná: hodnoty systolického 140-159 mmHg a/nebo diastolického 90-99 mmHg
- Arteriální hypertenze střední: hodnoty systolického 160-179 mmHg a/nebo diastolického 100-109 mmHg
- Arteriální hypertenze těžká: hodnoty systolického ≥ 180 mmHg a/nebo diastolického ≥ 110 mmHg
- Izolovaná systolická hypertenze: hodnoty systolického tlaku ≥ 140 mmHg a diastolického < 90 mmHg
Při měření TK v domácích podmínkách je definice arteriální hypertenze pro hodnoty systolického i diastolického TK vždy o 5 mmHg nižší (135/85 mmHg), při ambulantní 24-hodinové monitoraci TK o 10 mmHg nižší (130/80 mmHg pro celkový průměr včetně nočních měření). Dále rozeznáváme takzvaný syndrom bílého pláště, kdy mají pacienti arteriální hypertenzi při měření v ambulanci, ale hodnoty doma jsou v normě. Jedná se o skupinu pacientů s vyšším kardiovaskulárním rizikem a rizikem rozvoje klasické hypertenze. Podobně existují pacienti s takzvanou maskovanou hypertenzí, kteří mají normální tlaky při měření v ambulanci, ale zvýšené v domácím měření. Tito pacienti jsou ještě rizikovější než pacienti se syndromem bílého pláště a často je léčíme podobně jako pacienty s rozvinutou arteriální hypertenzí. U dětí je diagnóza arteriální hypertenze dána překročením hodnoty 95 percentilu dle věku, pohlaví a výšky. Specifickou kapitolou je arteriální hypertenze v těhotenství, která vyžaduje zvýšenou pozornost a v krajních případech může vést k rozvoji život ohrožujících stavů (preeklampsie). Mírná arteriální hypertenze je u těhotných definována jako (140-159/90-109mmHg) a závažná jako ≥160-170/110mmHg. Závažná hypertenze u těhotné je neodkladný stav vyžadující léčbu za hospitalizace.
Ve většině (95 %) případů zůstává příčina (AHY) neobjasněna (tzv. esenciální). Arteriální hypertenzi léčíme režimovými opatřeními a antihypertenzní medikací a u rizikových pacientů můžeme zasahovat již v pásmu vyšší normy. Záludnost onemocnění spočívá v tom, že než dojde k rozvoji postižení orgánů jsou nemocní často asymptomatičtí a naopak při zahájení farmakoterapie a poklesu TK k cílovým hodnotám nemocní referují větší únavnost, nevýkonnost a zhoršení celkové kondice. Jde tedy o „plíživé“ onemocnění, které se často manifestuje až právě postižením cílových orgánů (mrtvice, srdeční infarkt, postižení ledvin nebo sítnice). Známe ale i akutní stavy spojené s hypertenzí, při kterých může docházet k bouřlivému průběhu – například plicnímu edému nebo dnes již velmi vzácně k edému mozku. Rizikové faktory arteriální hypertenze se do značné míry překrývají s rizikovými faktory aterosklerózy (obezita - zejména abdominální, nedostatek pohybu, kouření, abusus alkoholu, vysoký příjem sodíku v potravě).
Asi 5-10% připadá na tzv. sekundární hypertenzi, u které identifikujeme jednoznačnou příčinu v jiné chorobě. Jde nejčastěji o syndrom obstrukční spánkové apnoe, choroby ledvin, a Connův syndrom při nadprodukci aldosteronu ať již nádorem nebo hyperplazií nadledvinek. Vzácnější jsou jiné hormonální změny (Cushingův syndrom s nadprodukcí glukokortikoidů, hypertyreóza, zvýšená produkce růstového hormonu, nadprodukce příštítných tělísek, feochromocytom s nadprodukcí hormonů dřeně nadledvin, karcinoid), dále koarktace aorty, užívání kokainu či budivých aminů a podobně.