Co jsou autoimunitní nemoci?
Pokud imunitní systém funguje normálně, dochází k ochranné reakci těla proti cizorodým nebo škodlivým substancím, jako jsou bakterie, paraziti nebo rakovinné buňky. Odpověď může být zprostředkována buď specifickými buňkami nebo protilátkami. Autoimunitní choroby vznikají při poruše tolerance vůči vlastním tkáním, tedy vzniká obdobná reakce jako proti škodlivinám nebo mikroorganismům. Imunitní systém nedokáže rozlišit mezi „vlastním“ a „cizím“. Zapojené jsou opět buď specifické buňky imunitního systému nebo dochází ke vzniku protilátek (v tomto případě jim říkáme autoprotilátky). Rozvíjí se zánět, který postiženou tkáň ničí.
Existuje více než 80 druhů autoimunitních nemocí a nejméně 40 dalších má určitý autoimunitní charakter. Americký Národní institut zdraví (NIH) odhaduje, že okolo 23,5 milionu Američanů trpí některou autoimunitní chorobou, výskyt se navíc z neznámých důvodů stále zvyšuje. Ženy jsou postiženy výrazně častěji, např. u lupus erythematodes je to až 10x více oproti mužům.
Příčina vzniku autoimunit není dosud zcela známa, zdá se však, že v mnoha případech existuje vrozený sklon k rozvoji těchto chorob. V menšině případů jsou spouštěči imunitní odpovědi bakterie nebo viry, přičemž protilátky nebo T-lymfocyty napadají normální (tělu vlastní) buňky, protože jejich struktura je částečně podobná struktuře tohoto mikroba.
Autoimunitní choroby se dělí do dvou hlavních skupin. Pokud dochází k poškození řady orgánů, mluvíme o systémových autoimunitních chorobách. Pakliže je autoimunitním procesem postižen jediný orgán nebo tkáň, hovoříme o orgánově specifických autoimunitních chorobách (orgánově specifické autoimunitní choroby však mohou mít systémový vliv, protože nepřímo působí na jiné orgány a systémy orgánů). Rozdíly se ale často stírají, i zánět postihující pouze jeden orgán může nepřímo ovlivňovat zbytek organismu.
Protilátky navíc nemusí být vždy zacíleny na konkrétní tkáň či orgán. Kupříkladu antifosfolipidové protilátky reagují s bílkovinnými složkami kaskády srážení krve, což vede ke tvorbě krevních sraženin uvnitř cév neboli k trombóze.
Diagnostika autoimunitních chorob je někdy nesnadná, protože hlavně na počátku mohou být příznaky nespecifické (únava, pocit nemoci, malátnost, nevolnost, bolesti kloubů, vyrážka, teploty).
Laboratorní testy prováděné k diagnostice autoimunitních poruch závisí na konkrétní poruše, na kterou má lékař podezření, ale obvykle zahrnují krevní testy na jednu nebo více autoprotilátek, stejně jako testy na parametry zánětu, jako je C-reaktivní protein (CRP, preferovaný test) a rychlost sedimentace erytrocytů (FW). Další laboratorní nálezy jsou pak již více či méně specifické pro jednotlivé nemoci.
Mezi nejčastější autoimunitní onemocnění patří:
|
Systémové autoimunitní choroby |
Orgánově specifické autoimunitní choroby |
|
Revmatoidní artritida (postižení kloubů, méně často plic nebo kůže) |
Diabetes mellitus 1.typu (postižení ostrůvků slinivky břišní) |
|
Systémový lupus erythematodes (postižení kůže, kloubů, ledvin, srdce, mozku, červených krvinek aj.) |
Hashimotova thyreoiditida a Graves-Basedowova nemoc (postižení štítné žlázy) |
|
Sklerodermie (postižení kůže, trávící trubice, méně často plic) |
Celiakie, Crohnova nemoc, ulcerózní kolitida (zažívací ústrojí) |
|
Sjögrenův syndrom (postižení slinných žláz, slzných žláz, kloubů) |
Roztroušená skleróza*, Guillain-Barrého syndrom (centrální nervová soustava) |
|
Goodpastureův syndrom (postižení plic |
Addisonova nemoc (nadledviny) |
|
Wegenerova granulomatóza (postižení dutin, plic, ledvin) |
Primární biliární cirhóza, sklerozující cholangitida, autoimunitní hepatitida |
|
Polymyalgia rheumatica (velké svalové skupiny) |
|
|
Temporální arteritida/velkobuněčná arteritida (postižení tepen hlavy a krku) |
|
* Dosud probíhá diskuse o tom, zda je RS autoimunitním onemocněním
Někdy může být pacient postižen vícero autoimunitními chorobami. Kupříkladu nemocní s Addisonovou nemocí často trpí diabetem 1.typu, pacienti se sklerozující cholangitidou mívají buď ulcerózní kolitidu nebo Crohnovu nemoc.