Systémový lupus erythematodes

Diagnóza SLE se stanovuje na základě klinického vyšetření, které je nutno doplnit o vyšetření laboratorní, RTG, případně další specializovaná vyšetření podle typu postižení.

U pacientů s podezřením na SLE vyšetřujeme parametry zánětu (sedimentaci červených krvinek, CRP), krevní obraz, vyšetření funkce ledvin včetně močového nálezu a vyšetření imunologické.

U pacientů se SLE je v krvi často zvýšené množství protilátek (imunoglobulinů). Pravidelně nacházíme u tohoto onemocnění antinukleární protilátky, což je skupina různých protilátek, které se objevují u různých autoimunitních onemocnění obecně. Z nich jsou pro lupus typické protilátky proti přirozené DNA (anti-dsDNA) a protilátky anti-Sm, dále mohou být pozitivní protilátky proti histonům.

Častým nálezem je i revmatoidní faktor a tzv. antifosfolipidové protilátky, které zvyšují riziko trombózy a embolie. Bývají snížené hladiny komplementu C3 a C4, což jsou bílkoviny, které se účastní imunitních reakcí.

Léčbu vede zpravidla zkušený revmatolog ve spolupráci s dalšími specialisty. Základem léčby je potlačení zánětu a nepřiměřené imunitní reakce. U lehčích forem se podávají nesteroidní antirevmatika a antimalarika, u závažnějšího postižení pak léky ze skupiny imunosupresiv (azathioprin, methotrexát, cyklosporin A, mykofenolát mofetil, cyklofosfamid). Často se užívají i glukokortikoidy, především proto, že mají stále nejrychlejší nástup účinku. Vhodné jsou zejména u závažných a život ohrožujících forem onemocnění. Strategii léčby určuje nejzávažnější orgánové postižení.