Aminoglykosidová antibiotika

Co se vyšetřuje?

Aminoglykosidy jsou skupinou antimikrobiálních látek (antibiotik) užívaných k léčbě závažných bakteriálních infekcí. Vyšetřením se měří koncentrace podávaných aminoglyko­sidů v krvi s cílem upravit dávkování nezbytné pro efektivní léčbu a vyloučit vedlejší toxické účinky.

Gentamicin, tobramycin a amikacin jsou nejčastěji předepisované aminoglykosidy používané k léčbě infekcí způsobených některými druhy Gram-negativních a méně často i Gram-pozitivních bakterií (více viz Gramovo barvení).

Sledování koncentrace aminoglykosidů je důležité, protože účinnost závisí na jejich krevní hladině. Aminoglykosidy mohou kromě toho mít vážné vedlejší účinky, jako jsou poškození sluchu a/nebo rovnováhy (jsou ototoxické), a akutní poškození ledvin (jsou nefrotoxické). Poškození ledvin je obvykle reversibilní, ale ztráta sluchu nebo rovnováhy je často trvalá. Tyto komplikace se mohou objevit kdykoliv, riziko je však větší při delší době podávání nebo při vyšších hladinách aminoglykosidů v krvi, které naznačují, že lék se neodstraňuje z krve běžnou rychlostí.

Aminoglykosidy se špatně vstřebávají v zažívacím traktu, a proto musejí být aplikovány injekčně do žíly (intravenózně, i.v.) nebo do svalu (intramuskulárně, i.m.). Podávají se v pravidelných dávkovacích intervalech (např. každých 8 až 12 hodin), nebo ve větších jednotlivých dávkách jednou za 24 až 48 hodin (prodloužený interval nebo pulzní dávkování). Množství amino­glykosidu podaného v jedné dávce závisí na různých faktorech včetně věku, hmotnosti, funkce ledvin a ostatních podávaných lécích.

V případě intervalového dávkování se monitoruje maximální koncentrace léku krátce po podání (vrcholová koncentrace) a minimální koncentrace těsně před podáním další dávky (údolní koncentrace). Podle výsledků se může dávka léku zvýšit nebo snížit. Kupříkladu u osoby se sníženou funkcí ledvin, u níž je v krvi zvýšena koncentrace léku v důsledku nižší schopnosti jej vyloučit, může být dávka léku snížena nebo prodloužen interval dávkování. Naopak, dostává-li pacient méně léku než postačuje k udržení jeho minimální koncentrace v krvi, je pravděpodobné, že léčba nebude účinná.

V případě dávkování o delších intervalech se monitorování může provádět ze vzorků odebíraných za 8 až 12 hodin po aplikaci dávky.

Aminoglykosidy se někdy podávají samotné, ale často se také kombinují s jinými antibiotiky. Monitorování hladin aminoglykosidů v krvi v přítomnosti dalších léků je důležité, protože tyto léky mohou ovlivnit schopnost organismu pro jejich metabolismus a vylučování.

Jak se odebírá vzorek?

Vzorek krve se získá venepunkcí loketní žíly.

Je třeba nějaká úprava k zajištění kvality vzorku?

Není nutná žádná úprava, ale důležité je načasování odběru. V případě intervalového dávkování se vzorky pro stanovení údolní koncentrace odebírají těsně před podáním další dávky aminoglykosidu. Vrcholové koncentrace se stanovují ze vzorků odebraných přibližně 30 minut po intravenózním podání nebo 60 minut po intramuskulárním podání. U prodlou­žených intervalů dávkování se doporučené doby odběru mohou lišit (8 až 12 hodin po podání), ale čas poslední dávky a čas odběru je třeba zaznamenat a dodržovat. Dodržujte dobu odběru podle doporučení lékaře. Může být užitečné oznámit laboratornímu pracovníkovi čas ukončení aplikace poslední dávky.

K čemu se vyšetření používá?

Kdy je vyšetření požadováno?

Co znamená výsledek vyšetření?

Další informace související s tímto vyšetřením

K čemu se vyšetření používá?

Vyšetření se používá k monitorování krevních hladin aminoglykosidových antibiotik, jako jsou amikacin, gentamicin nebo tobramycin. Tato antibiotika se používají k léčbě závažných bakteriálních infekcí. Vyšetření slouží k zajištění dostatečné koncentrace léku pro léčbu infekce, ale současně ne tak vysoké, aby hrozilo nebezpečí vedlejších účinků.

Měření těchto léků v krvi se provádí v určitých časových intervalech, aby byla zachycena nejvyšší (vrcholová) a nejnižší (údolní) koncentrace. Tyto koncentrace slouží k hodnocení přiměřeného dávkování a vylučování léku.

V některých případech se lék podává pouze každých 24 až 48 hodin (prodloužený interval nebo pulzní dávkování). Pro zajištění přiměřeného dávkování se zde koncentrace léku stanovuje ve vzorku odebraném za 8 až 12 hodin po aplikaci.

Na základě koncentrací léku v krvi vypočítají lékaři, kliničtí farmakologové, rychlost jeho absorpce a vylučování. Výsledky se potom používají k určení správného množství léku a vhodných časových intervalů mezi dávkami, aby byla zajištěna přiměřená krevní koncentrace pro potlačení infekce a vyloučena vyšší koncentrace, která je spjata s rizikem vedlejších účinků. Další informace viz Terapeutické monitorování léčiv.

Kdy je vyšetření požadováno?

Všeobecně lze říci, že aminoglykosidy se monitorují když jsou k tomu určité důvody. Mezi nimi připadají v úvahu např. věk pacienta, jeho ledvinové funkce, celkový zdravotní stav, přítomnost dalších stavů nebo známek toxicity. Také délka léčby a druh dávkovacího protokolu mohou náležet mezi tyto faktory.

Při intervalovém dávkování se monitorování doporučuje u pacienta, který dostává lék déle než 7 dní. Vyšetření se obvykle požaduje po 2 až 4 dávkách aminoglykosidu, kdy se očekává dosažení relativně stálé hladiny v krvi (steady state). Vyšetření se potom může opakovat každé 2 až 3 dny a vždy při změně množství nebo časování dávky a při změně funkce ledvin.

U dávkování v prodloužených intervalech se monitorování doporučuje po více než 3 dnech léčby. Při tomto dávkovacím schématu se nedosahuje stálé hladiny v krvi (steady state). K vyšetření se odebírá náhodný vzorek krve za 8 až 12 hodin po podání.

U kriticky nemocných se může koncentrace léku měřit již po první dávce (vrcholová koncentrace).

V pravidelných odstupech se obvykle vyšetřuje funkce ledvin, např. stanovením kreatininu. U pacientů s poruchou funkce ledvin (renální insuficiencí) a u pacientů se zvýšeným rizikem toxických vedlejších účinků, např. těch, kteří užívají další léky o nichž je známo, že mohou poškozovat sluch nebo ledviny (jsou ototoxické nebo nefrotoxické), lze monitorování aminoglykosidů provádět častěji.

Co znamená výsledek vyšetření?

Po podání dávky aminoglykosidu vzrůstá jeho koncentrace v krvi až dosáhne vrcholu a potom v průběhu času klesá (údolí). U těchto léků se při intervalovém dávkování předepisuje podání následující dávky v čase očekávaného poklesu koncentrace. Cílem je podat v každé dávce takové množství léku, které postačuje k udržení terapeutické koncentrace a usmrcení bakterií způsobujících infekci. Pro minimalizaci rizika komplikací a k zachování terapeutické koncentrace musí podané množství a dávkovací interval poskytnout organismu dostatek času k vyloučení léku z předešlé dávky.

Jestliže jeúdolní koncentrace aminoglykosidu u intervalového dávkování nižší než cílová, potom to znamená, že pacient vylučuje lék přiměřenou rychlostí.

Když vrcholová koncentrace leží v terapeutickém rozmezí, tak to značí, že v krvi je dostatek léku k zajištění účinnosti. Cílová koncentrace závisí na druhu infekce a postiženém orgánu. Jestliže vrcholová koncentrace leží pod terapeutickým maximem, potom má pacient nižší riziko vedlejších účinků, ikdyž se přesto nějaká komplikace může vyskytnout.

Nachází-li se údolní a/nebo vrcholová koncentrace nad maximální koncentrací, pak je pacient vystaven zvýšenému riziku toxicity a lékař může upravit buď velikost dávky nebo dávkovací schéma.

Při prodlouženém dávkovacím režimu pomohou výsledky lékaři rozhodnout, kdy má podat další dávku. Všeobecně řečeno, když je koncentrace na dolní hranici rozmezí, může lékař zvolit dávkování každých 24 hodin, a když je koncentrace na horní hranici rozmezí (lék se vylučuje pomaleji) může lékař vyčkat 48 hodin, než podá další dávku.

Neodpovídá-li infekce na léčbu, je možno buď prodloužit dobu podávání léku nebo zvolit jinou léčbu.

Další informace související s tímto vyšetřením

Intravenózní podání aminoglykosidů se provádí zvolna po dobu asi 30 minut.

K léčbě určitých druhů infekcí se používají jiné formy aminoglykosidů, jako jsou oční kapky, ušní kapky a inhalační formy. V těchto případech se monitorování neprovádí.

První aminoglykosid, streptomycin, který byl vyvinut ve 40. letech 20. století, se úspěšně používal k léčbě tuberkulózy. Od jeho použití se začalo upouštět při zavedení jiných aminoglykosidů.

Aminoglykosidy se z těla odstraňují ledvinami, a proto se dávkování upravuje podle funkce ledvin. Z tohoto důvodu se před zahájením léčby aminoglykosidy a potom v určitých intervalech často vyšetřuje funkce ledvin pomocí testů, které odrážejí jejich stav, např. stanovením kreatininu nebo kreatininové clearance.

Riziko toxicity se zvyšuje u osob užívajících léky, které ovlivňují sluch a ledviny, např. diuretika, zvláště furosemid, nebo nesteroidní protizánětlivé léky (NSAID), jako jsou ibuprofen a naproxen, nebo jiná antibiotika, např. vankomycin.

Dávkování s prodlouženým intervalem se vzhledem k potenciálním komplikacím nedoporučuje u osob, které:

• jsou staré (nad 70 let),
• jsou těhotné nebo krátce po porodu,
• trpí renální insuficiencí nebo jinou ledvinovou chorobou,
• trpí závažnou jaterní chorobou,
• mají rozsáhlé popáleniny
• trpí cystickou fibrózou,
• mají v anamnéze poruchu sluchu a/nebo rovnováhy.

Informace o laboratorním vyšetření naleznete zde.

1. Může mi být toto vyšetření provedeno doma?

Ačkoliv aminoglykosid může být pacientovi intravenózně podán v domácím prostředí, a to obvykle profesionálním zdravotníkem, monitorování krevních hladin nelze doma provádět.

Test vyžaduje speciální vybavení a musí být proveden v laboratoři. Zdravotnický pracovník může před aplikací další dávky pacientovi odebrat vzorek krve. Ten potom pošle do laboratoře k analýze.

2. Proč se vůbec aminoglykosidy používají, když mohou způsobit trvalou ztrátu sluchu?

Téměř všechny léky jsou spojeny s benefity i riziky. Aminoglykosidy jsou velmi účinné pro zabíjení gram-negativních bakterií a někdy představují tu nejlepší alternativu léčby závažných infekcí.

3. Je třeba monitorovat každou antibiotickou léčbu stejně jako aminoglykosidy?

Není, ne všechna antibiotika vyžadují monitorování. Na rozdíl od aminoglykosidů nemá většina antibiotik významné vedlejší účinky, které by bylo třeba předvídat monitorováním. Mají větší terapeutický rozsah po který jsou účinné. Z toho důvodu mohou být podávány podle předem určeného dávkovacího schématu.