Vankomycin

Co je vyšetřováno?
Toto vyšetření měří koncentraci vankomycinu v krvi. Vankomycin je antibiotikum které se používá k léčení vážných infekcí způsobených gram-pozitivními bakteriemi. Vankomycin byl vyvinut v 50. letech pro použití v případech že infekce byla rezistentní na penicilin nebo v při alergii pacienta na penicilin. Jeho používání pokleslo se zaváděním jiných antibiotik, např. Meticilinu ale opět se začal více používat s nástupem kmenů bakterií stafylokokus rezistentních na meticilin, např. Staphylococcus aureus.

Vankomycin je podáván intravenózně u septikemií, endokarditidě (zánětlivý proces membrány obklopující srdce infekčního původu), osteomyelitidě (infekce kosti), některých pneumonií a meningitidě. Je lékem první volby u infekcí způsobených meticilin resistentními bakteriemi Staphylococcus epidermitis a Staphylococcus aureus, zejména v souvislosti s implantacemi protéz srdečních chlopní, umělých kyčelních kloubů a žilních náhrad.

Vankomycin může být někdy podáván i profylakticky (preventivně pro zabránění vzniku infekce) u pacientů před specifickými chirurgickými či zubařskými výkony. Intravenózní podávání je nezbytné, protože při perorálním podávání je Vankomycin slabě vstřebáván. Perorální podávání vankomycinu je někdy indikováno při resistentních infekcích bakterií Clostridium difficile v zažívacím traktu, kdy není potřeba vstřebat antibiotikum do krevního oběhu.

Účinnost vankomycinu je závislá na udržení minimální sérové hladiny po celou dobu terapie. Nadměrným koncentracím léku je třeba zabránit v každém případě, protože tyto jsou vysoce toxické – hrozí ztráta nebo poškození sluchu a ledvin. Množství vankomycinu v dávce je závislé na řadě faktorů včetně stavu funkce ledvin, dávkování jiných léků s neurotoxickým účinkem a rovněž věku a hmotnosti pacienta. Pacienty se sníženou funkcí ledvin nemusí být schopni dostatečně eliminovat lék z těla a tím se jeho koncentrace v těle zvyšuje. Je-li pacientovi podána příliš malá dávka které nepostačí pro dosažení a udržení dostatečné minimální hladiny v krvi, je pravděpodobné, že léčba nebude účinná. Testování hladiny vankomycinu je používáno pro kontrolu hladiny léku v krvi tak aby byla optimální ale nikoliv nadměrná.

Jakým způsobem je vzorek pro vyšetření odebrán?
Vzorek krve z žíly na paži pacienta

Jak je vyšetření využíváno?
Kdy je vyšetření požadováno?
Co výsledek vyšetření znamená?
Další informace v souvislosti s tímto vyšetřením

Jak je vyšetření využíváno?
Po aplikaci dávky vankomycinu jeho koncentrace zpočátku stoupá, dosahuje vrcholu a poté klesá. Další dávka by měla být načasována tak, aby se předešlo poklesu hladiny léku. Cílem je překrývat dávky tak aby byla udržena minimální efektivní koncentrace v krvi. Měření hladiny léku v krvi by se mělo provádět v časech, které zachytí jak nejnižší tak nejvyšší koncentraci léku tak, aby bylo možno vyhodnotit adekvátní dávkování a současně odpovídající vylučování léku z těla ven. Minimální hodnoty jsou zpravidla získávány před další dávkou Vankomycinu a maximální pak cca 1 – 2 hodiny po intravenózní aplikaci dávky. Tyto hodnoty (minimum a maximum) jsou pak interpretovány klinickým farmakologem a lékaři pro výpočet absorpce a clearance léku Tyto hodnoty pak slouží k určení přiměřených dávek léku a vhodného intervalu mezi dávkami tak, aby zajistily koncentraci léku v krvi na optimální terapeutické hladině.

Kdy je vyšetření požadováno?
Neexistuje všeobecná shoda o používání tohoto vyšetření. Někteří lékaři sledují minimální hladinu Vankomycinu během léčby vždy po několika dnech. Jiní pak sledují minimální i maximální hladiny v pravidelných intervalech. Mnozí necítí potřebu obecně sledovat hladinu léku a ordinují test pouze u pacientů u nichž je zvýšené riziko nefrotoxicity (kvůli dalším užívaným lékům, snížené funkci ledvin apod.) nebo u těch u kterých se neočekává patřičná odezva na léčbu.

Co výsledek vyšetření znamená?

Typická terapeutická rozmezí provankomycinjsou:

• Maximální koncentrace: 14-28 umol/L
• Minimální koncentrace 3-7 umol/L

V poslední době navrhují farmakologové a infekcionisté dosahovat pro kontrolu infekce hladin minimálně 7 umol / L a v případech vážných infekcí dodržet terapeutickou hladinu 10 – 14 umol / L
Jsou-li minimální hladiny vankomycinu nad požadovanou minimální hladinou, pak pacient dostává dostatečnou dávku na to aby byla efektivní. Neustupuje-li pacientova infekce, může lékař bud v léčbě pokračovat ještě další dobu, nebo zvážit jinou možnost léčby. Jsou-li nejvyšší naměřené koncentrace léku pod povoleným maximem, je riziko nefrotoxicity a/nebo ototoxicity (poškození sluchu) nižší (komplikace však mohou v praxi nastat). Maximální hladiny se mohou lišit v závislosti na důslednosti dodržení časových intervalů odběrů a´změnách rychlosti clerearance léčiva. Jsou-li maximální koncentrace překročeny, může lékař změnit dávkování nebo časové schéma dávkování.

Další informace v souvislosti s tímto vyšetřením

Intravenózní podání Vankomycinu musí být pomalé. Při rychlé infůzi může dojít k vyplavení histaminu, vyvolávajícímu zarudnutí horní poloviny těla - „red man syndrom“; svědění kůže, angioedém, anafylaktoidní reakci a event. kolaps, popř. významný pokles krevního tlaku.

Před započetím terapie Vankomycinem by měly být vyšetřeny renální funkční testy, tedy močovina, kreatinina clearance kreatininu a tyto kontrolovány během terapie v pravidelných intervalech tak, aby bylo možno vyhodnocovat změny v renálních funkcích.

Informace o laboratorním vyšetření naleznete zde.

1. Proč není vankomycin používán v širším měřítku?
2. Budu také testován když beru tablety vankomycinu?
3. Mohu si měřit hladinu vankomycinu sám doma?
4. Měly by být sledovány všechny léčby antibiotiky stejně jako vankomycin?

1. Proč není vankomycin používán v širším měřítku?
Lékaři se snaží být konzervativní v používání vankomycinu, a jeho používání vyhrazují pouze pro pacienty kde již není mnoho dalších možností léčby, aby zažehnali vznik mikroorganizmů rezistentních k vankomycinu. V posledních letech se totiž již objevilo několik rezistentních (odolných) kmenů bakterií Staphylococcus aureus a kmeny Enterococcus, stejně jako kmenů se sníženou citlivostí na léčbu vankomycinem.

2. Budu také testován když beru tablety vankomycinu?
Perorální léčba vankomycinem je monitorována jen vzácně, protože vstřebávání léku je velmi omezené a tedy jeho koncentrace v krvi jsou nepatrné. Pouze v případech, kdy pacient má porušenou funkci ledvin je třeba zjistit, zda se lék v těle nehromadí, protože jeho vylučování je omezené.

3. Mohu si měřit hladinu vankomycinu sám doma?
Ačkoliv výjimečně může být pacient léčen intravenózně i doma (profesionální domácí péče), hladinu vankomicinu nelze doma měřit. Test vyžaduje specializované přístroje a musí být proveden v laboratoři. Doma vám může zdravotní sestra pouze odebrat krev před aplikací další dávky léku. Vzorek krve je pak doručen do laboratoře.

4. Měly by být sledovány všechny léčby antibiotiky stejně jako vankomycin?
Nikoliv, ne všechna antibiotika potřebují monitorovat. Na rozdíl od Vankomycinu má většina antibiotik šiřší terapeutické rozpětí, ve kterém jsou účinná a zpravidla bez vedlejších účinků. Proto mohou být předepisována a užívána podle obvyklých schválených schémat.

POZNÁMKA:

Text tohoto článku je založený na výzkumech, viz citované zdroje, a na sdílených zkušenostech mezinárodní vědecké redakční rady (Lab Tests Online Editorial Review Board). Pravidelně je redakční radou přezkoumáván a aktualizován podle nových vědeckých poznatků. Všechny nové zdroje, které se zde citují, se automaticky přidávají do seznamu použité literatury a rozlišují od původních zdrojů, které byly využity v předešlých verzích.

DOPORUČENÁ ODBORNÁ LITERATURA:

BURTIS, CA., ASHWOOD, ER., BRUNS, DE., (Eds), Tietz Textbook of Clinical Chemistry and Molecular Diagnostics. 4. vydání St. Louis: Elsevier- Saunders, 2006, 2412 s.

LOTHAR, T. Clinical Laboratory Diagnostics. Frankfurt: TH-Books, 1998, 1527 s.

MASOPUST, J. Klinická biochemie – požadování a hodnocení biochemických vyšetření, část I. a část 2, Praha: Karolinum, 1998, 832 s.

RACEK, J., et al. Klinická biochemie. 2. přepracované vydání, Praha: Galén, 2006, 329 s.

ZIMA, T. et al. Laboratorní diagnostika. 2. doplněné a přepracované vydání, Praha: Galén-Karolinum, 2007, 906 s.

Kasper DL, Braunwald E, Fauci AS, Hauser SL, Longo DL, Jameson JL eds, (2005). Harrison's Principles of Internal Medicine, 16th Edition, McGraw Hill.