Analýza perikardiální tekutiny

Co je vyšetřováno?
Perikardiální tekutina je látka, která působí jako lubrikant, a tak usnadňuje pohyby srdce. V malém množství se nachází mezi oběma listy perikardu. Perikardiální tekutina je vytvářena mesotheliálními buňkami v membránách a slouží ke snížení tření mezi oběma listy perikardu během srdeční činnosti.
Zánět v perikardiální dutině (perikarditida) může být způsoben širokou škálou stavů a onemocnění a/nebo nadbytečnou kumulaci perikardiální tekutiny (perikardiální výpotek). Analýza perikardiální tekutiny se skládá se skupiny testů, která se používá k zjištění příčiny zánětu. Tekutina může být v perikardiální dutině zadržována ze dvou hlavních důvodů:

• Může se hromadit kvůli nerovnováze mezi tlakem v krevním řečišti, který vytlačuje tekutinu z cév ven, a mezi množstvím bílkovin v krvi, které udržuje tekutinu uvnitř cév. Takto nahromaděné tekutině se říká výpotek (transsudát). Nejčastější důvody vzniku výpotků jsou během cirhózy nebo kongestivního/městnavého srdečního selhání.
• Nahromadění tekutin může být také způsobeno poraněním nebo zánětem. V takovém případě se nahromaděná tekutina nazývá exudát. Tento typ tekutiny může být výsledkem různých stavů, například zánětu, zhoubných nádorů (nádorové onemocnění s metastázami, lymfom, mesotheliom), revmatická onemocnění nebo systémový lupus erythematosus.

Odlišování těchto dvou typů tekutin je důležité pro správnou diagnózu onemocnění, které je příčinou nahromadění tekutiny. Lékaři používají iniciální sadu testů, aby byli schopni odlišit transsudát od exudátu. Jakmile se druh tekutiny objasní, mohou být dodělány doplňující testy k bližšímu identifikaci a upřesnění onemocnění nebo stavu, který způsobuje perikarditidu nebo perikardiální výpotek.

Jakým způsobem je vzorek pro vyšetření odebrán?
Lékař odebere vzorek tekutiny z perikardiálního vaku stříkačkou a jehlou pomocí postupu zvaného perikardiocentéza.

Je třeba speciální přípravy na odběr vzorku?
Většinou není potřeba žádná speciální příprava.

Jak je vyšetření využíváno?
Kdy je vyšetření požadováno?
Co výsledek vyšetření znamená?
Další informace v souvislosti s tímto vyšetřením

Jak je vyšetření využíváno?
Analýza perikardiální tekutiny se používa při diagnostikování příčiny zánětu perikardu, který se nazývá perikarditida, a/ nebo příčiny nahromadění tekutiny v okolí srdce (perikardiální výpotek). Hromadění tekutiny může mít dvě různé příčiny a k jejich zjištění a odlišení se používá iniciální sada vyšetření (vyšetření proteinů, albuminu, vyšetření počtu buněk a hodnocení vzhledu):

Nerovnováha mezi tlakem v krevním řečišti (vytlačuje tekutinu ven z cév) a množstvím proteinů v krvi (udržují krev v řečišti) může vyústit v nahromadění tekutiny nazývané trasudát (výpotek). Transsudáty jsou nejčastěji způsobeny cirhózou nebo kongestivním srdečním selháním. Pokud výsledek testu ukáže, že nahromaděná tekutina je transsudátem, není obvykle potřeba provést žádné další vyšetření dané tekutiny.

Poranění nebo zánět perikardu mohou způsobit abnormální zadržování tekutiny, která se potom nazývá exudát. Exudáty souvisí s řadou onemocnění a zdravotních stavů a kromě iniciální sady vyšetření může být použito i několik speciálních testů, aby mohl být přímo diagnostikován jeden z následujících stavů:

• Infekční onemocnění – způsobené viry, bakteriemi nebo houbami. Záněty mohou pocházet z perikardu nebo se do tohoto místa mohou rozšířit z dalších částí těla. Perikarditida může například vzniknout jako následek zánětu dýchacích cest..
• Krvácení – poruchy krvácivosti a/nebo poranění mohou vést k výskytu krve v perikardiální tekutině.
• Zánětlivé stavy – perikarditída se může objevit jako následek infarktu, léčby ozařováním nebo může být spojena s poruchami autoimunity, například s revmatickou artritidou nebo se systemickým lupus erythematosus.
• Rakovina – například mesotheliom, který se v perikardu vytvořil, nebo metastázy rakoviny, které se do perikardu rozšířily.

Kdy je vyšetření požadováno?
Analýzu perikardové tekutiny si může lékař vyžádat, má-li podezření na zdravotní stav nebo onemocnění, které by mohlo způsobovat perikarditidu a/nebo perikardiální výpotek (efuzi). Také je možné si vyšetření vyžádat, pokud má pacient některou kombinaci následujících symptomů a znaků:

• Bolest na hrudi, ostrou či občas tupou. Může si od ní ulevit, pokud se předkloní.
• Kašel
• Ztížené dýchání
• Teplota
• Únava
• Změny srdečního rytmu
• Zvětšená velikost srdce na rentgenu hrudníku
• Abnormální vzezření perikardu na echokardiogramu

Co výsledek vyšetření znamená?
Základní/iniciální sada vyšetření se používá k analýze perikardiální tekutiny a ke stanovení, zda je tato tekutina transsudát nebo exudát.

Transsudát:

• Fyzikální charakteristika: tekutina je čirá
• Hladina proteinů nebo albuminu: snížená
• Vyšetření počtu buněk: napočítáme jen několik buněk

U transsudátů se obvykle nevyžadují žádná doplňující vyšetření. Nejčastěji jsou způsobeny buď cirhózou nebo kongestivním srdečním selháním.

Exudáty:

• Fyzikání charakteristika: tekutina může být zakalená
• Hladina proteinů nebo albuminu: vyšší než je norma
• Vyšetření počtu buněk: počet buněk je zvýšený

Exudáty mohou být způsobeny mnoha různými stavy či onemocněními a většinou je třeba dalších vyšetření, aby mohla být přesně stanovena diagnosa. Příčinou exudátu může být například infekce, poranění, různé typy rakoviny nebo pankreatitida. Lékař si může podle předpokládané přičiny tvorby exudátu vyžádat některé z těchto doplňujících testů:

Fyzikální charakteristika – za normálních okolností je vzorek perikardiální tekutiny tmavě žlutě zbarvený a čirý. Abnormální výsledky napovídají, který stav nebo onemocnění by mohl exudát způsobovat. Příklady onemocnění:

• Mléčný vzhled může poukazovat na to, že na onemocnění se podílí i lymfatický systém
• Načervenalá perikardiální tekutina může indikovat přítomnost krve
• Zakalená hutná perikardiální tekutina může poukazovat na přítomnost mikroorganismů a/nebo bílých krvinek

Chemické testy – vedle testu na protein nebo na albumin může být ještě proveden test na glukózu. Hladina glukózy v perikardiální tekutině by za normálních okolností měla být přibližně stejná jako hladina glukózy v krvi. Během zánětu se tato hodnota může snížit.

Mikroskopický test – V normální perikardiální tekutině je obsaženo malé množství bílých krvinek (BK), zato žádné červené krvinky (ČK) nebo mikroorganismy. Aby došlo ke zkoncentrování buněk tekutiny na dně zkumavky, mohou v laboratoři využít speciální centrifugu (cytocentrifugu) nebo mohou zkoumat kapky odebrané perikardiální tekutiny. Vzorky se umístí na podložní sklíčko, nabarví se speciálními látkami a vyhodnotí se jednotlivé buňky nacházející se ve vzorku.

Celkový počet buněk – počet BK a ČK ve vzorku. Zvýšená hladina BK může poukazovat na infekce nebo další příčiny perikarditidy.

• Diferenciální bílý krevní obraz – procentuální určení různých typů BK. Při infekcích lze pozorovat zvýšený počet neutrofilních krvinek.
• Cytologie – vzorek po cytocentrifugaci je podroben speciálnímu barvení a pod mikroskopem jsou zkoumány abnormální buňky. Tento postup se provádí v případě, že existuje podezření na mesotheliom nebo na metastazující formu rakoviny. Podle typu přítomných abnormálních buněk, například nádorových buněk nebo nevyzrálých krevních buněk, lze určit, o jaký typ rakoviny se jedná.

Testy na infekční onemocnění – pokud má lékař podezření na infekci, lze provést rutinní testy hledající mikroorganismy ve vzorku:

• Gramovo barvení – je určeno pro přímě pozorování bakterií nebo hub pod mikroskopem. Žádné z těchto organismů by se v perikardiální tekutině neměly objevit.
• Bakteriální kultivace a vyšetření citlivosti – provádí se u mikroorganismů, které ke svému růstu a rozvoji potřebují kultivaci. Pokud se ukáže, že jsou přítomné bakterie, provede se následně vyšetření citlivosti, aby mohla být stanovená účinná antimikrobiální terapie. Pokud se ve vzorku neobjeví žádné mikroorganismy, ještě stále nelze zcela vyloučit infekční onemocnění. Je možné, že se mikroorganismy vyskytují pouze v malém množství nebo může jejich růst být pozastaven předchozí léčbou antibiotiky.

Další testy na infekční onemocnění, které nejsou tak časté, mohou obsahovat například testy na viry, mykobakterie (AFB stěr a kultivace) a na parazity.

Další informace v souvislosti s tímto vyšetřením
Zvýšené množství perikardiální tekutiny může také omezovat pohyby srdce. Tamponáda srdce je stav, který odráží zvýšenou tvorbu perikardiální tekutiny a to až do momentu, kdy v dutině vytvoří takový tlak, že zabraňuje normálnímu fyziologickému plnění srdce. Rychlé zvýšení tvorby tekutiny lze považovat za urgentní stav, který může vést až k selhání srdce a následné smrti. Pokud se tekutina hromadí pomalu, zvětšuje se perikardiální vak a symptomy se postupně zhoršují.

K porovnaní výsledků koncentrací látek v perikardiální tekutině a v krvi může být provedena řada dalších testů, kupříkladu na krevní glukosu, na protein, nebo na albumin.

Informace o laboratorním vyšetření naleznete zde.

1.Co je to perikardiocentesa a jak se provádí?
2. Existují i jiné důvody, proč provést perikardiocentésu?

1. Co je to perikardiocentésa a jak se provádí?
Perikardiocentesa je odstranění tekutiny z perikardiálního vaku za pomoci jehly a stříkačky. Před zákrokem může být pacientovi zavedena do žíly kanyla, a proto je možné, aby vyšetřovaná osoba dostala léky i před odebráním vzorku. Pacient je vyšetřen vleže. Po aplikaci se lokální anestezie lékař vsune jehlu přes prostor mezi žebry (pátý až šestý mezižeberní prostor) na levé straně hrudníku do perikardiálního vaku a odebere vzorek tekutiny. Pro zpřesnění pohybu jehly se dá použít ultrazvuk.

2. Existují i jiné důvody, proč provést perikardiocentesu?
Ano. Někdy se perikardiocentesa provádí, pokud potřebujeme z vaku odstranit nadbytečnou tekutinu a tím pádem snížit její tlak na srdce a/nebo pokud potřebujeme podpořit léčbu infekce. V některých případech sem může být na delší dobu umístěn katetr, jehož úkolem je odstraňovat větší množství tekutiny a vydrénovat opakovaně se hromadící tekutinu. Během perikardiocentésy mohou být do místa provedení zákroku dodávány léčiva.

POZNÁMKA:

Text tohoto článku je založený na výzkumech, viz citované zdroje, a na sdílených zkušenostech mezinárodní vědecké redakční rady (Lab Tests Online Editorial Review Board). Pravidelně je redakční radou přezkoumáván a aktualizován podle nových vědeckých poznatků. Všechny nové zdroje, které se zde citují, se automaticky přidávají do seznamu použité literatury a rozlišují od původních zdrojů, které byly využity v předešlých verzích.

DOPORUČENÁ ODBORNÁ LITERATURA:

BURTIS, CA., ASHWOOD, ER., BRUNS, DE., (Eds), Tietz Textbook of Clinical Chemistry and Molecular Diagnostics. 4. vydání St. Louis: Elsevier- Saunders, 2006, 2412 s.

LOTHAR, T. Clinical Laboratory Diagnostics. Frankfurt: TH-Books, 1998, 1527 s.

MASOPUST, J. Klinická biochemie – požadování a hodnocení biochemických vyšetření, část I. a část 2, Praha: Karolinum, 1998, 832 s.

RACEK, J., et al. Klinická biochemie. 2. přepracované vydání, Praha: Galén, 2006, 329 s.

ZIMA, T. et al. Laboratorní diagnostika. 2. doplněné a přepracované vydání, Praha: Galén-Karolinum, 2007, 906 s.

Kasper DL, Braunwald E, Fauci AS, Hauser SL, Longo DL, Jameson JL eds, (2005). Harrison's Principles of Internal Medicine, 16th Edition, McGraw Hill.