Tacrolimus

Co je vyšetřováno?
Při vyšetření se měří množství tacrolimu v krvi. Takrolimus je imunosupresivní lék, který se podává vnitřně nebo nitrožilně pacientům po transplantaci ledviny, jater, srdce nebo jiných orgánů. Normálně by pacientův imunitní systém rozpoznal transplantovaný orgán jako cizí a reagoval by proti němu. Takrolimus omezuje tuto odpověď a pomáhá chránit orgán před odvržením tím, že zabraňuje aktivaci T-lymfocytů.

Hladina takrolimu v krvi musí být udržována v úzkém rozmezí. Je-li koncentrace příliš nízká, může nastat odvržení štěpu. Je-li naopak příliš vysoká, mohou se objevit příznaky toxicity takrolimu. Dávkování musí být přísně individuální. Často se u pacientů začíná na vyšších dávkách takrolimu a v průběhu několika příštích týdnů se dávky snižují. Takrolimus se obvykle podává dvakrát denně ve stanovených intervalech před nebo po jídle. Po podání takrolimu stoupá jeho koncentrace v krvi a dosahuje maxima po dvou až třech hodinách, poté pomalu klesá. Takrolimus se stanovuje jako průběžná koncentrace. Odběr je načasován 12 h po podání léčebné dávky, anebo před podáním následující dávky v době nejnižší koncentrace léku v krvi.

Jakým způsobem je vzorek pro vyšetření odebrán?
Vzorek krve je odebírán jehlou ze žíly na paži.

Jak je vyšetření využíváno?
Kdy je vyšetření požadováno?
Co výsledek vyšetření znamená?
Další informace v souvislosti s tímto vyšetřením.

Jak je vyšetření využíváno?
Lékař požaduje vyšetření tacrolimu, aby zjistil, zda jeho koncentrace dosahuje léčebné hladiny a zda je pod hranicí toxicity.

Sledování hladiny takrolimu je důležité z několika důvodů:

• Na rozdíl od jiných podávaných léků, u takrolimu neexistuje spolehlivá korelace mezi dávkou a výslednou hladinou v krvi.
• Vstřebávání a látková přeměna takrolimu dávkovaného vnitřně se může u jednotlivých pacientů velmi lišit a dokonce u stejného pacienta silně závisí na době podání a na tom, co pacient snědl.
• Takrolimus, zejména ve vyšších dávkách, může způsobit poškození ledvin. Měření hladiny takrolimu u pacientů po transplantaci ledviny pomáhá rozlišit mezi rejekcí (imunitním odvrhováním) a toxickým poškozením ledviny při vysoké hladině léku.

Sledování koncentrace takrolimu pomáhá zajistit, aby každý pacient dostával správné množství léku potřebné pro jeho léčbu.

Kdy je vyšetření požadováno?
Na počátku léčby, kdy se ustanovuje dávkovací režim, je vyšetření takrolimu ordinováno často, obvykle jednou denně. Jakmile bylo dávkování vyzkoušeno a bylo prokázáno, že je pacient dobře snáší, může být frekvence vyšetřování takrolimu snížena. Vyšetřování se pak provádějí v případě, že se dávkování mění nebo kdykoli pacient jeví příznaky naznačující rejekci štěpu, toxicitu nebo vedlejších projevy léčby. Sledování ve stanovených intervalech je nutné po celou dobu, kdy je pacientovi podáván takrolimus.

Co výsledek vyšetření znamená?
Koncentrace takrolimu, které jsou vyšší než stanovené léčebné rozmezí mohou způsobit příznaky spojené s toxicitou. Příliš nízké koncentrace mohou vést k imunitnímu odvržení orgánu. Vedlejší příznaky mohou být pozorovány při jakékoli dávce ale při vyšších hladinách takrolimu bývají těžší.

Některé známky a příznaky toxicity takrolimu zahrnují:

• Poškození ledvin
• Třes
• Bolesti hlavy
• Vysoký krevní tlak
• Nevolnost a zvracení
• Narušení rovnováhy elektrolytů, např. hyperkalemie
• Tinnitus – přerušované nebo přetrvávající zvonění či řinčení v uších
• Záchvaty

Léčebné rozmezí určené laboratoří závisí jak na použité metodě měření tak na typu transplantátu. Výsledky různých metod nejsou vzájemně zaměnitelné. Lékař obvykle zasílá vzorky k vyšetření vždy stejné laboratoři a řídí se terapeutickým rozmezím dané laboratoře.

Další informace v souvislosti s tímto vyšetřením.
Různé léky jako např. blokátory vápníkových kanálů, protiplísňové léky, makrolidová antibiotika (např. erytromycin), inhibitory proteáz, chloramfenikol a ostatní imunosupresiva (např. cyklosporin) mohou zvyšovat koncentraci tacrolimu. Jiné léky jako anticonvulsanty (carbamazepin, phenytoin), antimikrobiální léky (rifampin) a imunosupresivum sirolimus naopak koncentrace takrolimu snižují.

Během podávání takrolimu by se pacient měl vyhýbat grapefruitovému džusu a přípravkům z některých rostlin, např. třezalky.

Takrolimus může být podáván po určitou dobu pacientům po transplantaci kostní dřeně. Místně lze takrolimus použít k léčbě různých kožních projevů, jako jsou ekzémy neodpovídající na jiné léky. Při takovém místním, nikoli systémovém podávání takrolimu nemusí být jeho hladina sledována. V některých zemích je takrolimus schválen též pro léčbu myasthenia gravis.

Pacient by neměl měnit dávku ani čas podávání léku aniž by se poradil se svým lékařem. Takrolimus by měl být užíván důsledně a s ohledem na jídlo. Potrava, zejména tučná jídla, může podstatně snížit biologickou dostupnost (množství léku, které se dostane do oběhu) ve srovnání s užitím nalačno. Těhotné ženy a ženy snažící se otěhotnět by se měly u svého lékaře informovat na možná rizika.

Informace o laboratorním vyšetření naleznete zde.

1. Jak dlouho budu muset užívat takrolimus?
2. Kdo požaduje vyšetření takrolimu?
3. Mám o užívání takrolimu zpravit také své ostatní ošetřující lékaře?

1. Jak dlouho budu muset užívat takrolimus?
Pacienti po transplantaci musí užívat takrolimus nebo jiné imunosupresivum (nebo jejich kombinaci) po celý život. Promluvte si se svým lékařem o nejlepší volbě pro vás. Tato volba se může časem změnit.

2. Kdo požaduje vyšetření takrolimu?
Takrolimus je zpravidla sledován lékařem a týmem, který chirurgicky provedl transplantaci, nebo lékařem, který má specifické znalosti o nemoci, kvůli které je takrolimus předepsán.

3. Mám o užívání takrolimu zpravit také své ostatní ošetřující lékaře?
Ano, toto je pro ně důležitá informace, zejména kvůli vzájemnému ovlivňování léků a kvůli imunosupresivnímu působení takrolimu. Takrolimus může ovlivnit vaši schopnost hojení ran, reakci na očkování a může zvýšit riziko tvorby některých nádorů (např. nádory kůže).

POZNÁMKA:

Text tohoto článku je založený na výzkumech, viz citované zdroje, a na sdílených zkušenostech mezinárodní vědecké redakční rady (Lab Tests Online Editorial Review Board). Pravidelně je redakční radou přezkoumáván a aktualizován podle nových vědeckých poznatků. Všechny nové zdroje, které se zde citují, se automaticky přidávají do seznamu použité literatury a rozlišují od původních zdrojů, které byly využity v předešlých verzích.

DOPORUČENÁ ODBORNÁ LITERATURA:

BURTIS, CA., ASHWOOD, ER., BRUNS, DE., (Eds), Tietz Textbook of Clinical Chemistry and Molecular Diagnostics. 4. vydání St. Louis: Elsevier- Saunders, 2006, 2412 s.

LOTHAR, T. Clinical Laboratory Diagnostics. Frankfurt: TH-Books, 1998, 1527 s.

MASOPUST, J. Klinická biochemie – požadování a hodnocení biochemických vyšetření, část I. a část 2, Praha: Karolinum, 1998, 832 s.

RACEK, J., et al. Klinická biochemie. 2. přepracované vydání, Praha: Galén, 2006, 329 s.

ZIMA, T. et al. Laboratorní diagnostika. 2. doplněné a přepracované vydání, Praha: Galén-Karolinum, 2007, 906 s.

Kasper DL, Braunwald E, Fauci AS, Hauser SL, Longo DL, Jameson JL eds, (2005). Harrison's Principles of Internal Medicine, 16th Edition, McGraw Hill.