Komplement

Co je vyšetřováno?
Komplementový systém je soubor cirkulujících krevních bílkovin, které navzájem spolupracují při spouštění imunitních a zánětlivých pochodů. Jejich hlavním úkolem je ničení tělu cizích látek, zejména bakterií a virů.
Devět hlavních složek komplementu se označuje C1 až C9. Těmto složkám komplementu v činnosti napomáhají a regulují je další podsložky a inhibitory. Komplementový systém je součástí vrozeného imunitního systému. Na rozdíl od získaného imunitního systému, v rámci kterého vznikají protilátky cílené na likvidaci specifických, tj. konkrétních škodlivin, vrozený imunitní systém je nespecifický. Může proto rychle reagovat na přítomnost škodlivin v těle. Nevyžaduje předchozí kontakt s mikroby ani s jinými škodlivinami a neuchovává si v paměti své předchozí zásahy.

Komplementový systém má v rámci vrozeného imunitního systému za úkol rozeznat komplexy antigenů s protilátkami (takzvané imunokomplexy) a též určité struktury a polysacharidy (složité cukry), které se nacházejí na vnějších membránách mikroorganizmů a ostatních cizorodých buněk. Komplement může být aktivován několika různými cestami. Tyto cesty se nazývají klasická, alternativní a lektinová. Výsledek procesů spuštěných všemi těmito cestami je však pokaždé stejný – je ním vznik tzv. komplexu atakujícího membrány (MAC, z angl. Membrane Attack Complex).

Po aktivaci komplementu dochází k:

• vazbě MAC na povrch mikroorganizmů nebo jiných buněk určených k likvidaci. MAC poškodí jejich buněčnou stěnu (proděraví ji) a poté dojde k jejich lýze: nitrobuněčný obsah začne unikat do okolí a buňky zaniknou. Proces si lze představit jako propíchnutí vodou naplněného balónku;
• zvýšení propustnosti krevních cév, následkem čehož dochází k úniku bílých krvinek (leukocytů) z krevního řečiště do tkání;
• průniku leukocytů do místa infekce;
• ke stimulaci fagocytózy, což je proces, při kterém jsou mikroorganizmy pohlcovány a likvidovány makrofágy a neutrofily;
• zvýšení rozpustnosti imunokomplexů a k jejich odstranění ze séra.

Složky komplementu se zúčastňují těchto pochodů a regulují je. Vrozené nebo získané chybění nebo porucha jedné či několika složek komplementu může negativně ovlivnit celistvost a funkce imunitního systému. K deficiencím neboli k chybění složek komplementu může docházet rovněž při snížené produkci nebo zvýšené spotřebě jedné či několika složek komplementu. Uvedená vyšetření slouží k měření množství nebo funkce (aktivity) složek komplementu v krvi. Složky komplementu lze vyšetřovat jednotlivě nebo společně, a to v případě, že chceme ověřit, zda celý systém pracuje normálně. Nejčastěji měřenými složkami komplementu jsou C3 a C4. Celková aktivita komplementu (CH50 nebo CH100) je vyšetřována při podezření na deficienci, kterou nelze prokázat na základě vyšetření C3 a C4. Vyšetřením CH50 se měří funkce celé klasické cesty aktivace komplementu, C1 – C9. Jestliže je výsledek vyšetření CH50 mimo normální rozmezí, lze při podezření na vrozenou nebo získanou deficienci vyšetřit všech 9 jednotlivých složek komplementu.

Jakým způsobem je vzorek pro vyšetření odebrán?
Vzorek je získán ze žíly na paži pacienta.

Jak je vyšetření využíváno?
Kdy je vyšetření požadováno?
Co výsledek vyšetření znamená?
Další informace v souvislosti s tímto vyšetřením

Jak je vyšetření využíváno?
Vyšetřením C3 a C4 se zjišťuje, zda deficience nebo porucha funkce komplementu zapříčiňuje nebo zda se podílí na daném onemocnění. Vyšetření celkové aktivity komplementu (CH50 nebo CH100) je ordinováno pro testování celé klasické cesty aktivace komplementu. V případě podezření na konkrétní deficienci jsou ordinována vyšetření dalších jednotlivých složek komplementu. Vyšetření komplementu je může pomoci při diagnostice opakovaných mikrobiálních infekcí, angioedému nebo zánětu. Může být využito při diagnostice a monitorování akutních nebo chronických autoimunitních chorob, například systémového lupusu erythematodu (SLE). Vyšetření se používá k monitorování imunokomplexových chorob, jakými jsou například některé glomerulonefritidy (choroby ledvin), sérová nemoc, revmatoidní artritida nebo vaskulitidy (zánětlivé choroby cév). Po vzniku imunokomplexů napomáhá komplement jejich odstranění z krve, přičemž hladiny složek komplementu v krvi klesají.

Kdy je vyšetření požadováno?
Vyšetření komplementu je indikováno při nevysvětlitelných zánětech, otocích, nebo při příznacích autoimunitního onemocnění typu SLE. Dále bývá ordinováno v případech, kdy má lékař podezření na imunokomplexové onemocnění a chce provést kontrolu stavu komplementového systému. Nejčastěji jsou vyšetřovány hladiny C3 a C4 složek komplementu. Jiné složky, například C1 inhibitor, jsou vyšetřovány při podezření na jejich deficienci. Jednotlivé složky komplementu jsou vyšetřovány v případě abnormální celkové aktivity komplementu (CH50 nebo CH100), aby se zjistilo, která složka chybí nebo nefunguje správně. V případě stanovení diagnózy akutního nebo chronického onemocnění může vyšetření komplementu napovědět, jak závažný je daný chorobný stav (s předpokladem, že závažnost stavu je úměrná poklesu hladin komplementu).
Vyšetření komplementu je občas ordinováno lékařem, chce-li zkontrolovat aktuální aktivitu vašeho onemocnění.

Co výsledek vyšetření znamená?
Hladiny komplementu mohou být sníženy v důsledku vrozené deficience (jde o vzácný stav) nebo následkem jeho zvýšené spotřeby. Vrozená deficience jedné ze složek komplementu vede obvykle k vysoké frekvenci opakovaných mikrobiálních infekcí nebo k autoimunitním chorobám. Jestliže je komplementová deficience způsobena akutním nebo chronickým onemocněním, po vyléčení primární poruchy se hladiny komplementu obvykle normalizují. Snížené hladiny komplementu se mohou vyskytovat u těchto chorobných stavů:

• Opakované mikrobiální infekce (obvykle bakteriálního původu)
• Autoimunitní choroby, včetně SLE a vaskulitid
• Hereditární angioedém
• Získaný angioedém
• Různá onemocnění ledvin, včetně glomerulonefritid, lupusové nefritidy, membranózní
• nefritídy a IgA nefropatie
• Malnutrice
• Sepse
• Sérová nemoc (imunokomplexové onemocnění)

Hladiny složek komplementu se při akutních nebo chronických infekcích obvykle zvyšují současně s proteiny akutní fáze. Po vyléčení infekce se tyto hladiny obvykle normalizují. Hladiny komplementu jsou v těchto situacích vyšetřovány vzácně, na rozdíl od široce používaného C-reaktivního proteinu. Proto zde není význam vyšetření komplementu v uvedených situacích podrobněji uváděn.

Další informace v souvislosti s tímto vyšetřením
Zvýšené nebo snížené hladiny komplementu vašemu lékaři neřeknou, v čem spočívá vaše onemocnění, avšak řeknou mu, že imunitní systém se účastní vzniku a vývoje vaší choroby. Hladiny komplementu se mohou zvyšovat při zánětu dříve než jiné zánětlivé parametry, například sedimentace erytrocytů (FW) a C-reaktivní protein (CRP).

Informace o laboratorním vyšetření naleznete zde.

1. Jaké jsou další složky vrozeného imunitního systému?
Patří k němu:

• Fagocytární systém (bílé krvinky – makrofágy, neutrofily a monocyty) – jejich úkolem je pohlcování a likvidace mikroorganizmů
• Zánětlivé mediátory produkované různými buňkami, například bazofily, žírnými buňkami nebo eozinofily
• Přirození zabíječi (natural killer, NK buňky), specializované lymfocyty, které zabíjejí některé nádorové buňky nebo buňky infikované viry
• Proteiny akutní fáze a cytokiny, což jsou rozpustné bílkoviny, které mohou ovlivňovat růst řady buněk včetně bílých krvinek, kterými jsou produkovány.

POZNÁMKA:

Text tohoto článku je založený na výzkumech, viz citované zdroje, a na sdílených zkušenostech mezinárodní vědecké redakční rady (Lab Tests Online Editorial Review Board). Pravidelně je redakční radou přezkoumáván a aktualizován podle nových vědeckých poznatků. Všechny nové zdroje, které se zde citují, se automaticky přidávají do seznamu použité literatury a rozlišují od původních zdrojů, které byly využity v předešlých verzích.

DOPORUČENÁ ODBORNÁ LITERATURA:

BURTIS, CA., ASHWOOD, ER., BRUNS, DE., (Eds), Tietz Textbook of Clinical Chemistry and Molecular Diagnostics. 4. vydání St. Louis: Elsevier- Saunders, 2006, 2412 s.

THOMAS, L. Clinical Laboratory Diagnostics. Frankfurt: TH-Books, 1998, 1527 s.

KREJSEK, J, KOPECKÝ, O. Klinická imunologie.1.vydání, Nucleus HK, Hradec Králové, 2004, 941 s.

SHOENFELD, Y, GERSHWIN, ME, MERONI, PL. Autoantibodies. 2nd Edition. Elsevier, B.V., 2007, 838 s.

ZIMA, T. et al. Laboratorní diagnostika. 2. doplněné a přepracované vydání, Praha: Galén-Karolinum, 2007, 906 s.

KASPER DL, BRAUNWALD E, FAUCI AS, HAUSER SL, LONGO DL, JAMESON JL Eds, 2005, Harrison's Principles of Internal Medicine, 16th Edition, McGraw Hill.