Autoprotilátky

Autoprotilátky

Co jsou autoprotilátky?

Autoprotilátky jsou skupina protilátek, které jsou produkovány vlastním tělem a jsou namířeny proti vlastním tkáním a orgánům. K jejich tvorbě dochází v případě, když imunitní systém nesprávně rozezná „vlastní“ struktury jako „cizí“.

Za normálních okolností dokáže imunitní systém rozeznat cizorodé látky, ignorovat buňky a struktury vlastního těla a současně příliš nereagovat na „bezpečné látky“, jako např. pyl, prach, jídlo a tělu přínosné mikroorganismy. Protilátky vytváří, když pozná, že do organismu pronikly cizorodé látky. V případě, že imunitní systém přestane správně rozeznávat některé struktury vlastního těla, může dojít k produkci autoprotilátek, které napadají vlastní buňky, tkáně a/nebo orgány a způsobují zánět a poškození.

Příčiny vzniku tohoto stavu jsou různé a v současnosti ještě nejsou zcela pochopeny. U většiny autoimunitních onemocnění dochází k jejich rozvoji pravděpodobně u geneticky predisponovaných jedinců po vystavení se tzv. spouštěči. Spouštěčem jsou různé faktory vnějšího prostředí, např. virová onemocnění nebo dlouhodobé vystavení se působení některých chemikálií. U některých rodin byl prokázán zvýšený výskyt autoimunitních stavů, i když různí členové rodiny mohou mít různá autoimunitní onemocnění, příp. se u nich tyto stavy nemusí vůbec vyvinout. Existují také teorie, že autoimunitní poruchy můžou mít i hormonální příčinu, jelikož tato onemocnění jsou relativně běžná u žen ve fertilním věku.

Typ autoimunitní poruchy nebo nemoci a rozsah poškození organismu závisí na tom, které orgány a systémy jsou postiženy. Autoimunitní onemocnění, které primárně postihují jeden orgán, např. Gravesova nemoc nebo Hashimotova tyroiditida, jsou pro diagnostiku nejjednodušší. A to pro typické, orgánově specifické příznaky.

Poruchy v důsledku systémového působení autoprotilátek (postiženo je více orgánů) bývají zpravidla obtížněji diagnostikovatelné. I když jsou tato autoimunitní onemocnění vzácná, známky a symptomy, které způsobují, jsou relativně běžné: bolest kloubů, vyčerpanost, horečka, vyrážky, rýma nebo alergické symptomy, úbytek na váze a svalová slabost. Další komplikace mohou zahrnovat vaskulitidu (zánět cév) a anemii. Symptomy jsou ovšem značně individuální. Mohou se v průběhu času měnit, často vymizí a pak se neočekávaně znovu objeví. Co situaci ještě více komplikuje, je možná přítomnost více typů autoprotilátek nebo autoimunitních onemocnění u jednoho pacienta. U některých autoimunitních poruch navíc nemusí být hladina autoprotilátek detekovatelná. Z těchto důvodů bývá stanovení diagnosy a určení primární příčiny onemocnění obtížné.

Proč se dělá vyšetření autoprotilátek?

Diagnostika autoimunitních onemocnění začíná anamnézou a celkovým posouzením stavu pacienta. Lékař může požadovat různá vyšetření, která pomáhají identifikovat specifickou nemoc. V některých případech se tato vyšetření používají při posouzení závažnosti stavu pacienta, monitorování aktivity onemocnění a vyhodnocení efektivity terapie. Patří sem:

• testy pro detekci autoprotilátek, přítomnosti zánětu a orgánového zasažení/poškození,
• rentgenové vyšetření nebo další zobrazovací metody k detekci změn na kostech, kloubech a orgánech,
• biopsie ke zjištění patologických změn ve tkáních.

Vyšetření autoprotilátek jsou časté u pacientů chronickými, progresivními symptomy artritidy, horečkou, únavou, vyrážkou a svalovou slabostí, které nemají zjevné vysvětlení. Jeden z prvních testů, které bývají požadovány, je vyšetření antinukleárních protilátek (ANA). Toto vyšetření bývá pozitivní u mnoha autoimunitních onemocnění jako: systémový lupus erythematodes, Sjögrenův syndrom, revmatoidní artritida, autoimunitní hepatitida, primární biliární cirhóza, onemocnění jater v souvislosti s požíváním alkoholu a hepatitida B. Tento test bývá v případě pozitivního výsledku zpravidla následován specifickým vyšetřením na přítomnost několika typů autoprotilátek. Jsou to například protilátky proti dvouřetězcové DNA (anti-dsDNA), protilátky proti ENA antigenům (ENA) a další. Z dalších testů, které jsou spájeny s artritidou a zánětem, to můžou být: revmatoidní faktor (RF), sedimentace erytrocytů, C-reaktivní protein (CRP) a/nebo vyšetření komplementu (C3, C4).

Jediné vyšetření autoprotilátek pro stanovení diagnosy obvykle nestačí, pomáhá ovšem v jejím hledání. Výsledek každého testu by měl být vyhodnocován individuálně, a zároveň i vzhledem k ostatním vyšetřením. Některá systémová onemocnění jako např. systémový lupus erythematodes (SLE) jsou pravděpodobnější v případě přítomnosti více typů autoprotilátek. U jiných onemocnění, např. smíšeného onemocnění pojivové tkáně (MCTD), bývá zpravidla detekován jenom jeden typ autoprotilátky (anti-RNP). V případě současného výskytu několika autoimunitních poruch může být u pacienta přítomno více typů autoprotilátek najednou.

Každé autoimunitní onemocnění má určitou pravděpodobnost výskytu daného typu autoprotilátky. Např. až 80 % pacientů s SLE má pozitivní vyšetření protilátek proti dvouřetězcové DNA (anti-dsDNA), ale jenom 25-30 % má pozitivní anti-RNP. Někteří jedinci s autoimunitní poruchou můžou mít vyšetření autoprotilátek negativní, ale v pozdějším věku – s postupem nemoci – se autoprotilátky mohou objevit. Malé procento populace může mít v krvi přítomné autoprotilátky bez jakýchkoli symptomů. Nález autoprotilátek je také častější u starších lidí.

Běžné autoprotilátky a jejich asociace s onemocněním.

Systémové autoprotilátky

Níže jsou vyjmenovány některé z běžných autoprotilátek, které se využívají k diagnostice různých systémových autoimunitních onemocnění, která způsobují záněty a symptomy podobné artritidě.

• antinukleární protilátky (ANA)
• protilátky proti cytoplasmě neutrofilů (ANCA)
• protilátky proti dvouřetězcové DNA (anti-dsDNA)
• anti-Sjögren´s syndrome A protilátky (anti-SS-A) (Ro)
• anti-Sjögren´s syndrome B protilátky (anti-SS-B) (La)
• Revmatoidní faktor (RF)
• Anti-Jo-1
• protilátky proti ribonukleárnímu proteinu (anti-RNP)
• anti-Smith protilátky (anti-Sm)
• protilátky proti topoisomerase (anti-SCL-70)
• protilátky proti cyklickému citrulinovanému peptidu (anti-CCP)

Orgánově specifické protilátky

Níže jsou vyjmenovány některé z běžných autoprotilátek, které se využívají k diagnostice různých orgánově specifických autoimunitních onemocnění.

Štítná žláza

• Protilátky proti tyroidální peroxidáze (TPO-Ab),
• Protilátky proti tyreoglobulinu (Tg-Ab),
• Protilátky proti receptoru pro TSH (TR-Ab).

Trávicí trakt

• protilátky proti tkáňové transglutamináze (anti-tTG),
• protilátky proti gladinu (AGA),
• protilátky proti deamidovaným gliadinovým peptidům (anti-DGP),
• protilátky proti vnitřnímu faktoru,
• protilátky proti endomysiu.

Játra

• protilátky proti hladkému svalu (ASMA),
• antimitochondriální protilátky (AMA),
• protilátky proti mikrosomům jater a ledvin (anti-LKM).

Ledviny

• protilátky proti bazální membráně glomerulů (anti-GBM).

Pankreas

• protilátky proti ostrůvkovým buňkám pankreatu (diabetické autoprotilátky).

Další